Prvně na úvod, jak fungují insolvence nyní (v jednoduchosti): Dlužník mající více závazků na sebe podá insolvenční návrh, přičemž za dobu plnění oddlužení (5 let) musí uhradit nejméně 30% svých dluhů (toho, co věřitelé přihlásí, včetně příslušenství, a nepopře jim to insolvenční správce). Častá mediální prezentace „zaplatíte 30% dluhů“ je samozřejmě nesmysl – princip by měl být takový, že dlužník odvede vše nad nezabavitelnou částku po dobu pěti let – přičemž úhrn tohoto odvodu bude nejméně oněch 30%.

Přestože nepochybuji, že existují „poctiví dlužníci“, kterým ta insolvence vychází fakt tak tak, realita je již nyní u dost dlužníků podle mého někde úplně jinde:

Vezměme profil typického dlužníka, který jde do insolvence (stačí si vybrat pár lidí v monitoringu insolvenčního rejstříku): je to osoba (či manželé) mající více dluhů, řadu běžících exekucí, a to zpravidla několik let. Hlavním problémem ale je, že lidé mající obstavené účty (ať už si banka sama strhává na splátky svého úvěru, nebo obstavené exekučně), obstavenou mzdu, v tom zpravidla „umí chodit“, zvlášť pokud jde o lidi mající více exekucí po řadu let – což jsou většinou ti, co do insolvence jdou.

Umí chodit v tomto případě znamená dělám u kámoše na černo, případně dělám oficiálně za minimální mzdu a zbytek mám na ruku, celkem běžný je i „účet na kámoše“ (mámu/bráchu/partnera), takže těmto lidem není možno exekuovat dlouhodobě vůbec nic – nejsou to žádní sociálové, ale fungují „keš“, trvalý pobyt mají někde, kde dávno nebydlí (nebo i kde bydlí, exekutoři zpravidla k dlužníkům co mají mnoho exekucí prostě nejezdí), dalo by se říct že vypadli ze systému. A to jsou lidé, kteří do té insolvence nyní mohou pustit opravdu „přesně“ těch 30%. Což smyslem insolvencí jako takových podle mého od začátku vůbec nebylo – snaha měla být, že si dlužník sáhne na dno, dostane ze sebe maximum, a „odměnou“ za to dostane možnost být státem zbaven zbytku dluhů.

 

Novela, se kterou přichází ministerstvo spravedlnosti, je však, i když to samo popírá, ve skutečnosti pravou dluhovou amnestií – vize jsou tři úrovně – oddlužení 3 roky s úhradou minimálně 50%, oddlužení 5 let s úhradou minimálně 30%, a oddlužení na 7 let bez minimální úhrady. Tedy – teoreticky, když se dlužník bude snažit 7 let žít na hranici chudoby, tak se mu zbytek promine, i kdyby zaplatil např. pouhé procento. Věřte, že toto bude teprve bomba pro ty, kteří mají desítky exekucí po dobu 5+ let, dávno si zvykli žít „mimo systém“ a naprosto nepřipouští, že by jakékoli své dluhy někdy hradili – tedy i aktuální investice, kdy by se jim fakticky snížil příjem pro ně byla nepřijatelným zásahem. Takhle budou na čem jsou, nezmění se pro ně vůbec nic, a za 7 let je stát oddluží.

Takových lidí tu jsou statisíce – ministerstvo spravedlnosti říká, že na průměrného člověka s exekucí připadá 5,8 exekucí! To není množství, co člověk nabere za rok, pokud je „normální“, ani to není „někde jsem zapomněl zaplatit elektřinu“ – téměř 6 exekucí (navíc průměr) už je prostě dlouhodobé kašlání na své povinnosti – sice se neumím vcítit do uvažování dlužníka, ale hádám, že když máte třetí či další exekuci, jestli jsou čtyři nebo osm je už vám tak nějak jedno. Osobně znám pár lidí, o kterých vím, že mají 10+ exekucí, a fakt si z toho nic nedělají – dávno žijí tak, aby na ně systém nemohl. Myslím že dost z nich se půjde ráda takto „oddlužit“, zvlášť když je to nebude stát skoro nic.

 

Bohužel si politická reprezentace neuvědomuje pravý problém těchto „předlužených“ lidí, kteří jsou „mimo systém“ – je to totiž mimořádně škodlivé pro celou společnost. Ti lidé totiž poměrně ztratili zábrany „nezaplatit“ – jestli máte 10 nebo 20 exekucí je vám jedno, takže někde nezaplatit není nijak velký problém. Vážně byste si s patnácti exekucemi na krku kupovali lístek do tramvaje? Proboha proč? Jestli patnáct nebo šestnáct je už fakt jedno. Je to situace, asi jako kdyby se očekávalo od třicátníka s rakovinou, že si zřídí důchodové připojištění.

Ministerstvo spravedlnosti v tiskovce nedávno zmínilo tři novely exekučního řádu.

Zatímco vedení všech exekucí dlužníka jediným exekutorem lze kvitovat jako dobrý nápad, který měl přijít dávno (je nesmysl, aby tytéž úkony dělalo xx různých exekutorských úřadů současně).
I u tohoto dobrého nápadu je však otázkou metodika přidělování do úřadů, které mají poměrně odlišné kapacitní možnosti – zatímco tu existuje řada úřadů o pěti lidech, existují tu i exekutorské fabriky (dříve Vrána, nyní Jícha, Podkonický, apod.), kteří mají desítky, i stovky zaměstnanců – což si, na rozdíl od MS, nemyslím, že je špatně – prostě mají skutečně celorepublikovou působnost, což jim zákon umožňuje, a tak širší spektrum zákazníků – věřitelů. Ti koneckonců, v případě těch institucionálních, také nebudou jásat, protože místo komunikace s jedním-několika málo úřady nyní, budou komunikovat v krajním případě s většími desítkami úřadů.

Další dvě změny prezentované jako „klíčové“ jsou ale hlavně klíčem k peklu.

 

Předně je zcela nesmyslné zastavení exekuce po dvou letech neúspěšnosti – sama exekuce prochází životním cyklem, kdy vysoké náklady jsou zejména v její počáteční části – jak administrativní (komunikace exekutora s věřitelem, exekučním soudem, lustrace dlužník apod.), tak samostatné provádění exekuce (od součinnosti bank, po eventuální mobiliární exekuci, dražeb majetku apod.), po dvou letech exekuce existuje spíše evidenčně a neznám exekutora, co by se po dvou letech, kdy není vymoženo, aktivně snažil dlužníka fyzicky hledat apod.

Naopak ale i po dvou letech kdy věřitel dosud ostrouhal může dojít ke změně majetkových poměrů dlužníka a místo exekutora by měl – podstatně komplikovaněji a za další náklady, toto hlídat spíše věřitel. Řeč je zejména o majetku nabytým z dědictví, výhrách, ale i získání práce dlužníkem po delší době. Nejistota tu ale vzniká také pro dlužníka: ten může fiktivně nabýt dojmu, že „je čistý“, protože žádné exekuce nemá, a mezi tím věřitel vyčkává doslova jak had a může zahájit novou exekuci.

bez-nazvu

Poslední tvrzení stran „spravedlivých exekucí“ v podobě motivace věřitelů, aby zvažovali, zda má, vzhledem k majetkovým poměrům dlužníka, vůbec smysl exekuční návrh podávat (to fakt říká Ministerstvo spravedlnosti!) je pak už ultimátní kravinou: Na jednu stranu zastavíme exekuce po dvou letech neúspěchu, na druhou stranu řekneme věřiteli, aby zvažoval, jestli má vůbec exekuční návrh podávat – podle čeho to bude zvažovat?

Teď jde majetkovou situaci dlužníka (resp. vůbec smysluplnost žaloby) alespoň zhruba poznat podle počtu na něj vedených exekucí (taková lustrace je samozřejmě zpoplatněna 60Kč+DPH za každý dotaz u exekutorské komory – přičemž dotazem se myslí jak seznam exekucí bez částek, tak každá jednotlivá exekuce (částka)) – osobně tedy např. před žalobou provádím lustraci jen na počet exekucí, a jen, pokud je třeba jedna, se dívám na částku – ani to není až tak vypovídající, pokud má někdo dva roky exekuci kvůli dluhu 6 tisíc, žalovat ho nemá často smysl ani když je „skoro čistý“.

 

Jak myslí MS, že to věřitel pozná, když ty exekuce se po dvou letech zastaví? Už jen samotný akt podání žaloby věřitelem svědčí o tom, že dlužník na úhradu pravděpodobně nemá – jinak by ji asi prostě provedl. Myslím, že těch dlužníků, co by neplatili úvěr „protože se jim prostě nechce, i když na to mají“ a čekali, než jim to strhne exekutor, až tak moc fakt nebude.

Věřitel nemůže vstoupit dlužníkovi domů, nemůže koukat do registru vozidel, nemůže vidět jestli má účty a případně co na nich, zjistit, jestli jsou proti němu aktuálně vedené žaloby lze spíš kvůli liknavosti pracovníků infocenter soudů, kteří zpravidla po telefonu ochotně kouknou podle jména a data narození, jak říkají „jestli nám projde evidencí“ (ale dělejte to jako úvěrová firma se stovkami-tisíci dlužníků). Vrchol zvážení majetkových poměrů je lustrace katastru nemovitosti (opět samozřejmě placená) a rejstříku exekucí. Pokud nemá exekuci ani barák, fakt nevím, podle čeho bych měl jako věřitel dál poznat, jestli má nebo nemá smysl vést exekuci.